Barrandova 50ka
Pozn. Tato báseň je nejlépe stravitelná za tichého prohlížení této galerie.
Já povím vám příběh dlouhé cesty
přes hluboká údolí se stromy
co vrhají stíny na samotný čas
přes skály, co přešel po nich mráz
ostré a smáčené krví těch
kdo putovali tu v dobách dávných.
Shaman, přítel můj,
jenž v tancích pohanských
probděl celou noc,
chýši skrovnou postavil
ta vzbudila nás ráno proudem vody
a smáčela nás
celé,
jakož i věci naše...
Po potravě skromné
z lesních bobulí
a oříšků rozličných,
za ranní mlhy a deště
však vlahého a mírného
jak dlaň panny milované
my vydali se v pouť onu
která skončiti mohla snad
i smrtí naší. Tak ať!
Můru v kaluži zemrelou,
zašlápne do bahna
kovaná bota poutníkova
jakož i jeho hůl
nejednoho tvora
ostrým svým koncem probodne
nedá-li si pozor
před muži odhodlanými
kteří hledí jen vpřed.
Jen jediný směr a tím je cíl
je pro ně obzor výzvou
a mraky temné chtějí nás zastavit
a děšt bodavý a vůbec
příroda se spykla,
jakož i havěť všeliká
i zeleň,
co přes cestu překaži.
Však nezastaví nás kopec první
ni druhý, ni třetí,
zpomalí možná,
však vidina věčné slávy
žene nás vpřed.
Že tlačí nás puchýř?
Že bolí nás vřed?
Pche.
A za námi potůček krve
a ztracených snů
a myšlenek všelikých
na smrt i na život
do křoví zahnaných
či do bahna zdupaných
bolestí, co vládne nám.
Nástrah neustálých přehršel
jakož i bludných kořenů a
divných národů pohyby
nezmění náš směr...
však čas letí...
Tak pojíme něco sýrů,
ořechů a darů přírody jiných,
ovážem chodidla krvavá
a v další cestu se dáme
by v údivu ostatních
my poutníci šli dál...
Mraky se vzdaly a odtáhly
a slunce sprosté vysvitlo
by nám hlavy naše
za živa vařilo
a do očí svítilo
a záda znavená
jakož i podpaždí zpocená
horkem trápilo.
A všeho potvorsta kolem
mraky se rojily
a rostlinstvo pronikavě
vonělo nám v cestu
když nedbaje bolesti
lesem i městem,
přes pole, skálu, louky,
jakož i kolem veletoků
i vodopádů stříbrných
s vodou průzračnou
v níž nebe se zračí
i stromy co okolo
v zemi trčí,
jsme šli.
Zšeřelo se a zima
nám hlodala naše kostroví
a propastí rozličných
s vodou i kamenem na dně svém
co skrývalo příšeří!
A netopýrů a sov šelest,
z nějž nejeden by dostal strach
nás netrápil,
neb my, potomci silných Slovanů
se nezaleknem ničeho.
S odhodláním převelikým
za obětí nesčetných
my razili cestu dalším.
Ocení naši snahu?
Možná. Možná ne.
Však o to tu neběží.
I lupičům a vrahům
ozbrojeným, co tu a tam
u ohňů mocných v lesích číhalo
jsme se hravě vyhnuli
a směle k cíli
za svitu hvězd tisícerých
my konečně dorazili
a spánku kýženého se dočkali
a ráno,
to ráno rosou třpytivé,
pergamen jsme obdrželi
jako důkaz té zkoušky přetěžké
ktará toliko byla
o přátelství
o odvaze
o vytrvalosti
a o blbosti pořádné
ani nemluvě.
Co je to noha
v životě muže?
Šťastný je ten,
kdo nohy své potrápí
by věděl, o čem je žití
a v čem je jeho krása.
Vždyť bez smutku
nebylo by radosti
a bez bolesti nebylo
by pohody
a bez blbosti
nebylo by ničeho.
