Hřbitov špatných básní
Potají v zahradním domku rýč
vypůjčím si a honem pryč,
lidé jsou zlí a kdybych byl vidět,
musel bych se tuze stydět,
za ten čin hrozný co jsem spáchal.
Stokrát jsem si ruce máchal,
ale stále nemohu smýt vinnu,
stále zřím stopy toho činu,
inkoust, černý a zlý jako noc,
ach, inkoust, obrovskou má moc.
Chci spálit mosty, chci zahodit klíč,
do země zakopat básnířský kýč.
Rýč kovový vniká do mokré země,
cosi krásného zahynule ve mně,
naposled prohlížím popsanou stránku,
než vložím ji do rakve k věčnému spánku.
Kdo zahrává si s kulturou,
musí být silný náturou,
je to jak pohřeb vlastních dětí,
to už je tenhle týden třetí.
