I ten, kdo se bojí, musí jednou do lesa
Pod hvězdnou oblohu já chodívám nejraděj.
Na mrazivý sníh zimní noci,
jsem tu jen já a má beznaděj,
kvílící vítr, měsíc a vlci.
Sněhové vločky jak jiskry se třpytí,
vítr je roznáší po celém lese,
ze tmy se ozývá vlčí vytí,
strach a zima se mnou třese.
Sněhové vločky jak jiskry mne spalují,
jak slepý klopýtám v šíleném úprku,
v mrazivém království jen vlci panují,
a sníh na ně navléká šlechtickou paruku.
Proč stále utíkám nemaje kam,
teď zarazím se v beznadějném běhu.
Vždyť široko daleko jsem jen já sám
- a kolena klesnou do sněhu.
Klečím a modlím se za sebe,
modlitbě naslouchá jen vítr skučící,
snad jiní se dostanou místo mne do nebe,
zde klečí jen člověk tolikrát hřešící.
Jak šílenec naposled musím se smát.
Už vidím svou smrt a vítr hučí.
Jsem strašně unaven a chce se mi spát,
mou přikrývkou je kožich vlčí.
Mít tak naposled chvíli čas,
jen chvilku malou, papír a tužku,
já napsal bych všem polárníkům vzkaz -
- že kdo močit chce jít, má si vzíti pušku.
