Fauna Lužických hor
Reportáž sepsána v červenci 2010 pro klub Tohle psal sám život na diskuzním fóru Okoun.cz.
Byl jsem teď na pár dní na chalupě v Lužických horách, kde už to mám poměrně přírodozpytecky zmapované a máloco mne tam může překvapit. Čili takhle z lesa táhnu dřevo na oheň a když už jsem skoro u chalupy, z trávy metr ode mne se zvedne páv, tedy spíše samice páva a začne takovým tím slepičím kývavým stylem zvolna ustupovat. Byl jsem z toho taky trochu paf, ale pak jsem si řekl: "copak ale, copak ale, ale ale copak inu, ale copak? Inu co!" a šel jsem do chalupy s tím že stejně už mám nakoupené buřty, tak co s pávem.
Tam mi to ale nedalo a přemýšlel jsem, zda-li v naší vesnici někomu nemohl utéct a zda-li by to nebylo ode mne šlechetné pomoci mu, protože pávy chovají hlavně milionáři, víme. Protože tam znám lépe tu přírodu než sousedy, zavolal jsem do Prahy matce, která je v sousedských vztazích a dámském sondování do problémů ostatních bez nutné přítomnosti diskutovaných již zběhlá, zda-li by nevěděla. Nevěděla, ale její přirozená touha po mystériích a místních škandálech způsobila, že do mně hučela tak dlouho, až jsem já nebohý, plachý a všelijak jinak asociální, musel se vypravit do vesnice po pávech se poptati. Začal jsem u sousedů, nevěděli, a koukali na mne nevěřícně jak na idiota, čímž se mé předešlé obavy, že se o mně bude na vesnici ještě dlouho povídat, jen utvrdily, tak jsem si raději šel páva ještě vyfotit, abych největším posměváčkům mohl pro zachování špetky cti vrazit před úšklebek LCD displej s oním ptákem. Jelikož už bylo k večeru a informační středisko (místní koloniál, kde obsluha jednoho zákazníka někdy trvá minutu na zboží a deset minut na výměnu historek) bylo zavřeno, nezbývalo než vypravit se do hospody, kde se schází místní stařešinové při karbanu.
Cestou jsem potkal ještě jednu sousedku, se kterou jsem nikdy nemluvil, tak jsem se jí, abych před příchodem do hospody nacvičil ornitologickou konverzaci, taktéž zeptal na pávy. Nápomocná paní zavolala manžela, souseda, psa, dalšího souseda. "Vy bydlíte u těch Pražáků?", ptal se pán, "To je jejich syn!" šeptala mu paní, "Aha pardon já to tak nemyslel, já proti vám nic nemám.". Každému jsem musel ukazovat fotku, ale nikdo nevěděl. Čili jsem došel do hospody, postavil se k výčepu a uvedl se slovy: "Dobrý den, já mám takový pitomý dotaz. Ale on je opravdu pitomý. Nechová tu někdo zdejší pávy?". Opět jsem celý problém zkušeně a téměř bez pocitu maximální trapnosti (naopak) vysvětlil, což zaslechl jeden z místních štamgastů a jal se rozpomínat, že skutečně kdosi poblíž nějaké pávy choval (na maso, takže žádné odměny), vzpomněl si i na jméno, ale ne telefon a poslal mne do druhé místní konkurenční hospody, kde prý kontakt určitě mají. S poděkováním jsem odešel a za mými zády se ozýval tlumený smích, to se zas nebudu moct nějaký čas ukázat v hospodě, říkal jsem si. V druhé hospodě jsem opět všechno složitě a tlumeně (abych neupoutal pozornost) vysvětlil hostinskému, který následovně zahalekal na svou matku ("mámo, máš tu nějakýho pána s pávem!"), čímž moje "tlumeně" pozbylo na efektu. Po dalším vysvětlování jsem konečně dostal kýžené telefonní číslo a zavolal onu chovatelku. Paní byla zprvu velmi opatrná, myslela si asi že jsem z nějaké kontroly nebo nějaký pomatený aktivista za práva pávů nebo co a chtěla bezmála zavěsit, ale když jsme si to vzájemně vysvětlili, tak mi bylo řečeno, že už pávy skoro nechová, že ta samice jí neutekla ani neví komu by mohla utéct, že ona už má dlouho jen samce. Povídám "to je výborné, a nechcete k tomu samci samici? Já vám ji v lese chytím!", "Ani náhodou. Nechcete k té samici samce?" Že prý totiž pávové moc řvou a když je jich moc tak i utíkají. "Bohužel. No tak ji necháme běhat v lese, mně to zas tak nevadí.", povídám a nashledanou.
Cestou zpátky jsem byl postupně odchycen veškerými sousedy které jsem potkal cestou tam a musel jim sdělovat výsledek svého pátrání. Do koloniálu jsem raději po zbytek pobytu ani nešel. Ten páv tam potom na stejném místě zůstal ještě několik dní, chodil jsem se tam na něj koukat a sem tam mu hodil nějaké ovesné vločky. Bohužel jsem tam chodil v sandálech a koukaje po pávovi jsem si vrazil klacek centimetr pod nehet na palci, krve jak z vola a taky že jo, ale to odbočuju. Pokud páva něco nesežralo, žije tam dodnes. Bohužel o pávovi vědí ve všech tamních hospodách, což je pro něj možná ještě nebezpečnější než lišky a jezevci, kterých je v lesích také požehnaně.
A kdyby jen v lesích. Onehdy jsme přijeli na chalupu, otec šel do sklepa pustit vodu a najednou jezevec. Ve sklepě. Jezevec! Ve sklepě! Do sklepa vede takové malé okénko, kterým sem tam do sklepa spadne nějaký menší hlodavec či větší hmyz, ale tohle bylo poněkud překvapivé.
Odchyt šelem proběhl metodou džberu. Při té stačí pohotově džber nastavit do dráhy volného pádu splašeného jezevce z poličky, což jsem se v mládi naučil u digitální hry Nu pagadi! a ve stáří jako když našel, a pak jsem již nasupenou šelmu za neustálého kvedlání džberem (aby se jezevec nevztyčil a nezaútočil) odnesl před zahradu, odkud odběhla do lesa za mocného kdákání sousedovic slepic, přes jejichž kurník si zkrátila cestu.
